hendikepovanými dětmi, než s obézními (které jsou ve stupnici hodnocení při výběru kamaráda na nejnižším stupni). Již děti ve věku 6-10 let spojují obezitu s leností a lajdáctvím. Na druhé straně, obézní děti o sobě většinou nemají nijak negativní představu. To se mění až v období dospívání a přetrvává do dospělosti. Taková změna v sebehodnocení nejspíše souvisí s tím, že malé děti jsou ovlivněny názory rodičů, adolescenti více podléhají vlivům kulturního prostředí. Dítě se nerodí obézním, ale stává se jím v průběhu svého vývoje, vlivy dědičnosti, výchovným působením rodiny, psychosociálními a kulturními podmínkami společnosti, ve které žije. Chápeme-li osobnost jedince jako individuální biopsychosociální jednotku je zřejmé, že obezita je pro dítě nejen problémem zdravotním, ale také problémem psychosociálním. Od útlého dětství si dítě osvojuje postupně pohybové dovednosti, specifické reakce chování, dynamické schémata poznávání a jednání, důležitá pro další rozvíjení schopností a osobnosti. Pohybové dovednosti a schopnosti mu umožnují nejen se volně pohybovat, ale současně navazovat kontakt s ostatními lidmi, realizovat mezilidské vztahy, které jsou nezbytné k uspokojování základních fyzických i psychických potřeb. Obezita tedy ve svých důsledcích v každém věkovém období nepříznivě ovlivňuje fyzický, sociální i psychický vývoj dítěte a představuje nežádoucí handicap pro budoucí společenské uplatnění dítěte. Za zdraví pokládáme stav kdy dítě nelépe využívá své dědičné vlohy a nejvhodněji se přizpůsobuje prostředí, v němž se musí vyvíjet. Z toho vyplývá výzkum normálního dítěte a jeho vývoj od oplození, jeho duševního, citového a tělesného prospívání, rodinného a sociálního prostředí, v němž dítě žije. Podle WHO zní definice z roku 2001 následovně: „zdraví je stav psychické, tělesné a sociální pohody“. Teoretické názory na problematiku obezity můžeme rozdělit do dvou skupin: obezita je následkem nadměrného jídla u jedinců, kteří problémy své osobnosti kompenzují zvýšenou konzumací potravin. obezita vzniká u jedinců, u nichž převyšuje stimulace k jídlu nad kontrolou jídla. Jde o regulaci potravy, na níž se podílí mozková kůra a hypotalamická podkorová centra. Tyto teoretické názory vycházejí jednoznačně z přejídání, ať již ve vztahu ke struktuře osobnosti nebo k možnostem regulace přijímané potravy. Obezita nemůže vzniknout bez jídla, ale prosté přejídání nevystihuje celou problematiku obézních, zejména ne ve vztahu k dětskému vývoji. Rozdíly mezi normálními jedinci a obézními spočívají v tom, že normální lidé reagují převážně vnitřními mechanismy – pocitem hladu. Obézní lidé reagují více na zevní podmíněné podněty spojené s příjmem potravy. tj.s psychosociálními mechanismy – chuť, vůně, čas k jídlu, prostřený stůl apod. Nelze opomenout ani genetické vlivy. Sledování rodin obézních dětí nasvědčuje, jsou li oba rodiče obézní, že je možnost obezity u dítěte 80% jde o polygenní typ dědičnosti s individuální penetrací a expresivitou. Pocit zdraví je v určité představě zakódován v každém člověku. Prožitek zdraví se mění i věkem a zejména v dětech probouzí pozitivní snahy po pohybu, hravé i užitečné činnosti. Chápání hodnoty zdraví je individuálně odlišné, a proto nebývá vždy plně doceněno. Obezita patří k oněm záludným onemocněním s blahobytným vzezřením a skrytými následky, jejichž dopad zejména u dětí bývá často nejasný a nenápadný. Léčba obezity je dlouhodobá a vyžaduje překonat nevhodné návyky spojené s jídlem, neoddávat se pasivnímu vyčkávání na zázračné léky. Zdraví neznamená nepřítomnost akutní nemoci, ale především samostatnosti, přiměřenou tělesnou zdatnost, suverénní pohyblivost, učit se a poznávat nové věci, navazovat kontakty s lidmi a žít v souladu se sebou samým i s druhými lidmi. Zdraví znamená také poznávat sebe sama, jednat v souladu se svou touhou po zdraví.